Poslední koncert letošního cyklu adventních koncertů v kostelích Prahy 2 se uskutečnil v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.

Vystoupilo kvarteto hudebníků, kteří působí mj. jako pedagogové v ZUŠ Ilji Hurníka: Muzikanti Ana Brateljević – harfa, Věra Binarová – viola, Vladimír Petr – flétna se blýskli v instrumentálních skladbách, ale také doprovodili sólovou sopranistku Pavlínu Senić. Zazněly skladby od G. P. Telemanna, M. Maraise, ale i známá Dvořákova árie z Rusalky, Ave Maria od F. Schuberta, stará vánoční píseň Adeste fideles, nebo novější píseň Pie Jesu od A. L. Webera. Vděční posluchači, kteří zcela zaplnili kostel, si na závěr společně zazpívali známou píseň Bílé Vánoce od I. Berlina. Kromě hudebního zážitku si návštěvníci mohli odnést i další vánoční dárek – brožuru o kostelu sv. Cyrila a Metoděje.

Potlesk pro Barocco sempre giovane na domácí půdě ( Deník, Pce)

Jako solistka se již v úvodní skladbě Chaconne g moll T. A. Vitaliho velmi přesvědčivě blýskla absolventka pardubické konzervatoře violistka Věra Binarová. Svou interpretační zralost potvrdila v Telemannově Koncertu G dur pro violu, smyčce a cembalo.

Hudba v synagogách plzeńska ( Hudební rozhledy 2012/12)

...V Hartmnaicích na Sušicku s 9.9.sympaticky představilo Trio Siraels mladých umělkyň ve složení Pavla Senić-soprán, Věra Binarová-viola a Lada Jirásková-klavír. Začátek i závěr koncertu vhodně orámovalo kompozičně vzácné spojení violy a klavíru, v Mendelssohnově Sonátě c moll a Ravelově Kaddischi, hebrejské modlitbě, vycházející ze starozákonního žalmu. Za přínos je třeba považovat i výběr písní Sergeje Rachmaninova a Dvě písně pro soprán,violu a klavír dnes již málem zapomenutého skladatele a teoretika Jpsefa Foerstra, otce J.B.Foerstra. Významně přispěla i klavíristka, např. Chopinovými Brilantnímy variacemi B dur op. 12. Zajímavý večer končil společným zpěvem habrejské písně Šalom (Pokoj).

Heroldovo kvarteto a Věra Binarová

Heroldovo kvarteto s violistkou Věrou Binarovou se představilo ve výborné formě, výrazový potenciál skladeb dokázali hudebníci využít s plnou intenzitou. V Mozartově Smyčcovém kvintetu pro dvoje housle, dvě violy a violoncello C dur, KV 515 upoutali posluchačskou pozornost suverénně zvládnutými dynamickými odstíny, ve volných i rychlých částech soubor předvedl rytmickou souhru i intonační jistotu. Tyto atributy pak ansámbl přenesl i do interpretace dalších čísel programu. Jednovětý Smyčcový kvartet č. 4 Luboše Sluky přinesl sdělnou a posluchačsky srozumitelnou hudební dikci janáčkovského ražení. Luboš Sluka po Janáčkově vzoru pracuje s krátkými motivickými prvky, které vedle sebe staví metodou nazývanou někdy montáž. Smyčcový kvartet je koncizní, stylově sevřené dílo, které navazuje na nejlepší tradice české komorní hudby, zejména hudby Josefa Suka. Je charakteristické výraznými, modálně zabarvenými melodickými motivy, kontrasty dramatických úseků a lyricko-meditativních ploch i promyšleně vystavěnými dynamickými gradacemi. Všechny tyto kontrastní prvky se Heroldovu kvartetu, které je častým interpretem této skladby (v jeho podání existuje i CD nahrávka díla), podařilo dobře vystihnout. Provedení skladby byl účasten i sám autor, třiaosmdesátiletý Luboš Sluka, který si posluchače svou hudbou získal na svou stranu a při závěrečné děkovačce sklidil bouřlivý potlesk. O výkonu ansámblu Luboš Sluka řekl: „Mám radost z toho, že dílo v podání Heroldova kvarteta pořád zraje a je čím dál lepší.“ Závěr patřil převážně živelnému a optimistickému Smyčcovému kvintetu pro dvoje housle, dvě violy a violoncello Es dur, Op. 97 Antonína Dvořáka. Provedení mělo spád, hudebníci skladbu hráli s viditelnou chutí a vervou. Bylo znát, že Dvořákovu hudbu mají výborně zažitou a vědí o každém detailu, což jim pomáhá k ideálnímu tlumočení notového zápisu do zvukové podoby. Nejvíce se to osvědčilo v lyrickém Larghettu, kde se souboru podařilo melodickou kantilénu rozezpívat širokým měkkým tónem. Dvořákova partitura zněla harmonicky plně a Maškarní sál rozezněla ušlechtilá komorní hudba interpretovaná v nejvyšší kvalitě. Zaplněný sál nešetřil ovacemi a na konec nechyběl od precizně hrajícího souboru dvořákovský přídavek.

Vyníkající kytarový a violový koncert (Klatovský deník 9/2008)

Umělecký výkon miriam rodriguez Brüllové(kytara) a Věry Binarové (viola) v Klatovech byl natolik pozoruhodný, že patřil k největším ozdobám všech ročníků Mezinárodního komorního festivalu v Klatovech výborně dramaturgicky i interpretačně obsazeného. Koncert měl navíc i určitý průkopnický charakter-představil obecenstvu u nás poněkud opomíjenou, neobyčejně svěží i virtuozní hudbu jižní Evropy.....Ozdobou programu bylo dílo Y Campina Poetické valčíky překrásně zahrané kytariskou....Znamenitá violistka Věra Binarová představila zřejmě i málo hranou skladbu Marina Maraise z období vrcholného baroka Pět starých francouzských tanců. Viola ji zněla čistě, s velikým výrazovým rejstříkem a profesionální dokonalostí i v dalších dílech Vivaldiho, M.de Fally a Paganiniho. Byl to další překrásný zážitek.

(J.Hostýnek 09/2008)

Hudobný život ( SK)

Bratislavská komorná gitara(2008)

Festival pokračoval večerom nazvaným Od Francúzska po Balkán, ktorý otvorilo Pät starých francúzských tancov Marina Maraise pre violu da gamba a basso continuo. Vera Binarovej a Miriam Brüllovej sa podarilo preklenút obmedzenia modernich nastrojov štýlovo a diela zazneli s typickou francúzskou eleganciou. následovala Paganiniho virtuózna Sonata concertata pre violu a husle. Paganini, ktorý si strážil imaga husl'ového mága a koncertne hrával výlučně na husliach, ovládal podl'a dobových sveectviev rovnako virtuózne i hru na gitare. Binarová a Brüllová net'azili len zo svojho technického potenciálu, ale ukázali aj bezprostrednú muzikalitu.

(E.Vaculová)

Univerzitní listy ( 2007)

Beethovenova Osmá live.

Jedním z nejatraktivnějších se stal hojně navštívený předvánoční slavnostní orchestrální koncert IpUS OU v úterý 19.prosince 2006. Krásně zrekonstruovaná, ale kapacitně příliš komorní aula Ostravské university ještě takový lesk v podobě live provedené monumentální 8.symfonie L.v.Beethovena či virtuózními kaskádami protkané Koncertantní symfonie pro housle a violu W.A.Mozarta nezažila. Byl to veletok strhující symfonické a koncertantní hudby. Sólistkami byly houslistka Martina Bačová a violistka Věra Binarová, Symfonický orchestr studentů IpUS rozšířený o výpomoc a dirigoval John van Dreursen( Kanada). Martinu Bačovou si čtenáři Listů pamatují z článku o průběhu její stáže v USA. Tato mimořádně talentovaná studentka 3.roč. IpUS OU ze třídy prof.Z.Goly je laureátkou řady národních a mezinárodních soutěží. Má za sebou četná sólová vystoupení jak například v rámci Pražského jara, Janáčkova máje nebo jiných prestižních festivalů, tak na zahraničních pódiích. Naposledy vystoupila s obrovským úspěchem jako sólistka Janáčkova komorního orchestru ve Španělsku. Věra Binarová je absolventkou Hudební fakulty AMU v praze ze třídy prof.J.Motlíka. Od roku 1994 působí jako sóloviolistka Talichova komorního orchestru v Praze, se kterým koncertovala v mnoha evropských zemích i v Japonsku. Často vystupuje i s jinými tělesy u nás i v zahraničí a věnuje se také komorní hře. V Mozartově Koncertní symfonii se obě mladé umělkyně představily už před časem na turné Talichova komorního orchestru ve Francii.

Jan Grossmann

Úspěch mladé violistky se SOČRem

Mohutnější „konkurenci“, než v jaké se v den svého třetího abonentního koncertu(11.11.) ocitl Symfonický orchestr Českého rozhlasu, si patrně nelze představit: ve stejném termínu se totiž ve Smetanově síni konalo první ze dvou pražských vystoupení slavné americké pěvkyně Renée Flemingové, které slibovalo stát se vrcholem letošní koncertní sezony. Přesto byla Dvořákova síň v Rudolfínu zaplněna do posledního místečka, ačkoli program samotný neobsahoval žádné mimořádné „lákadlo“ : v úvodu zazněla třetí z předeher Ludwiga Beethovena k jeho jediné opeře Fidelio, v závěru pak Brahmsova třetí symfonie F dur, a před přestávkou byl na programu Koncert pro violu a orchestr jednoho z nestorů českých skladatelů – Zdeňka Šestáka (nar.1925) s podtitulem Sokratovské meditace. Hudba tohoto Šestákova díla má ráz filosofické úvahy, spjaté s osobností prof. Jana Patočky. Šesták v ní nenabízí atraktivní líbivost, ale poctivé zamyšlení nad problémy lidské Svobody, totality bezohledné moci a inspirace z pramenů tvůrčí vášně. Těžiště je uloženo v solovém partu: viola je tu nositelkou melodické zpěvnosti i dramatických zvratů, víc než na obtížnost virtuozní techniky skladatel myslí na krásu zvuku a na sdělnost zpěvných partií. Mladá solistka Věra Binarová splnila autorovy požadavky skvěle: obdařila svůj technicky bezchybný výkon krásným tonem, znějícím dokonale ve všech polohách, bezpečnou, obdivuhodnou intonací a výrazovým napětím, které v každém taktu přinášelo posluchačům kus skladatelova poselství. Orchestr pod taktovkou Vladimíra Válka odvedl standardně kvalitní výkon jak při provedení Beethovenovy předehry, tak v Brahmsově symfonii, jíž dovedl Válek propůjčit zvukovou barvitost ( 2.věta), líbeznou zpěvnost ( 3.věta) a uvolněnou lehkost ( Finále).

Petar Zapletal ( listopad 2003)

Plzeňský deník ( 19.11. 2003)

O vrchol se zasloužili violisté

Vrcholem večera se pak stalo provedení kompozice českého skladatele Antonína Vranického Koncertu pro dvě violy C dur. Dirigent Vlastimil Mareš sám zkušený sólista, skvěle spolupracoval jak s doprovázejícím orchestrem, tak se solisty, kterými byli vynikající violisté Pavel Peřina a Věra Binarová. Oba umělci vládnou kultivovaným tonem, jejich výkon byl přesvědčivý po stránce technické i výrazové, nástroje se v měkkém souzvuku ideálně doplňovaly.

Vlasta Borůvková

Hudební rozhledy / leden 2004/

Věra Binarová hrála Šestákovy Sokratovské meditace. Solový nástroj je v Šestákově kompozici nositelem dramatických střetů i melodické zpěvnosti, violový part je napsán skvěle, a lví podíl na jeho přesvědčivém vyznění měla mladá solistka Věra Binarová, jejíž výborný výkon překvapil nejen posluchače, ale i samotného autora. Víc než na virtuozní lesk myslel zřejmě Šesták na krásu zvuku a na „výpovědní sílu „ lyrických partií. Binarová vložila do svého výkonu především krásný nástrojový zvuk, bezpečnou intonaci a neselhávající technickou jistotu, a to všechno dokázala spojit s výrazovým napětím, jež v každém taktu přinášelo posluchačům kus autorova poselství.

Petar Zapletal

Hudební rozhledy / prosinec 2003/

Z přehlídky koncertního umění

Autoři violových kusů Otmar Mácha ( Balada pro violu a klavír z roku 1988) a Bohuslav Martinů (Sonáta pro violu a klavír č. 1 z roku 1955) věnovali Berliozem geniálně rehabilitovanému nástroji vrchovatou míru porozumění a nabídli tak jedné ze tří vycházejících violistických nadějí současnosti – Věře Binarové, vítanou příležitost k oslnivé exhibici. Máchova sympatie k posmívanému nástroji se promítla do celého jeho rejstříku a Binarová se své úlohy zhostila s vervou a s vědomím, že na to má nejen ona, ale i nástroj z dílny pražského mistra houslaře Václava Vacka. Drsný začátek ve spodní poloze byl lícem dokonale promyšleného a provedeného dynamického plánu. Působivý kontrast i dialog solového hlasu neobyčejně znělého smyčcového nástroje a doprovázejícího temperamentního partnera (Jan Petr), byl dominujícím prvkem provedení. Výsledný dojem, že klavír úspěšně koloruje počínání violy, převážně spíše mužně, než osudově zastřeně znějící, nepochybně odpovídal Máchovu záměru, který, nikoli planě, nazval své dílo Balada. Sonáta z rozsáhlého odkazu Bohuslava Martinů byla pro sličnou Binarovou pobídkou k excelentnímu představení svých hudebních předností, včetně nádherně čitelných souzvuků, dokonale zvládnutých a atraktivně provedených přechodů mezi jednotlivými rejstříky nástroje a procítěně vykreslené melodiky.

Rafael Brom

Harmonie /květen 1999/ Komorní proměny

Méně běžný byl recitál violistky Věry Binarové s klavíristkou Jitkou Čechovou ( Česká filharmonie 9.3. 1999). Ne vždy se setkáváme s mladou ženou jako violistkou, k tomu technicky belmi dobře vybavenou a co víc, hlubokého výrazu. O tom svědčil také program, jenž se umělkyně nevybrala jen pro zaskvění své hry. Angažovanost klavíru tvořila s violou nikoliv doprovod, ale tvůrčí dialog. Sonáta č.1 op. 240 Daria Milhauda a Sonáta č.4 op.11 Paula Hindemitha byly pravděpodobně pro většinu posluchačů neznámými díly. Interpretace Věry Binarové předkládala krásný ton, výbornou techniku a vnitřní představu violistky o tom,co chce skladbou předat posluchači. Podobně tak u Hindemitha, dramaticky intenzivnějšího a technicky exponovanějšího, lze ocenit právě výsledek spolupráce s klavíristkou Jitkou Čechovou – ideální souznění výrazu a sžitost souhry. Sonáta f moll op.120 č.1 Johannesa Brahmse potvrdila předcházející poznatky. Vzdor svému mládí obě umělkyně naplnily Brahmsovu hudbu bohatostí výrazu a až nečekanou zralostí projevu. Když k Triu Es dur pro housle, violu a klavír op.40 téhož skladatele přisedl Jan Talich ml., rozehrála se nádherná komorní seance. Všichni tři instrumentalisté mají již značné zkušenosti z komorní hry v jiných ansámblech a tak i zde hráli s úžasnou chutí, muzikantsky s mladistvým elánem a přitom se slyšitelnou pokorou vůči hudbě. Neproklamovaná citovost, v Brahmsových dílech jakoby utajovaná, v komorních skladbách však centrická, zněla širokými tahy, s technickou samozřejmostí a neokázalostí. Celý koncert byl pro mne potěšitelným překvapením, závěrečné Trio pak pohlazením, že interpretace komorní hudby dává i dnes mladým umělcům tvůrčí naplnění.

Eva Vítová